14. Česká satira
Satira – je literární dílo, které využívá ironii, humoru a sarkasmu k pojmenování a kritice společenských poměrů, lidských vlastností nebo vztahů (kritika smíchem).
– Ironie – je skrytý výsměch. Je to takové vyjádření, jehož skutečný význam je opačný, než ten, který z dané situace vyplývá.
– Humor – je jemné zveličování lidských nedostatků
– Sarkasmus – jízlivý, zlý humor (chce zranit)
– k satirickým žánrům patří:
– Epigram - je žánr lyriky; původně prozaický nápis na hrobu. Dnes je epigram krátká, satirická báseň, která úsečným způsobem předkládá autorův úsudek o určitém jevu. Obvykle má dvě části expozici (zpráva o jevu, která vzbuzuje očekávání) a pointu.
– Parodie – je druh satiry - zlehčující napodobení vážně míněného uměleckého díla (parodie na rytířské romány – např.: Důmyslný rytíř don Quijote de
– Anekdota – je nejdrobnější epický útvar, jde o libovolnou situaci, která bývá rozuzlena naprosto nečekaným způsobem. Anekdoty byly a jsou určeny k ústnímu šíření.
– Povídka - je kratší příběh má jednoduchý děj, který nemá takový spád a napětí; probíhá pomaleji, složitěji a velmi často se v ní objevuje popis. Různé varianty povídek rozlišujeme podle obsahu (humoreska) či podle rozsahu (minipohádka). Je-li styl velmi zdobný, mluvíme o arabesce; rozvoj povídky v naší literatuře nastal od 19. století – k jejím hlavním představitelům patří B. Němcová, J. Neruda, K. Čapek, I. Olbracht, B. Hrabal aj.
– Bajka - známá již z antiky; veršovaný nebo prozaický alegorický (jinotajný) příběh, v němž zvířata, rostliny nebo věci jednají jako lidé; v závěru přináší mravní ponaučení
– Satirický román – román, v němž se zachycující různá společenská prostředí a osudy mnoha postav v dlouhém úseku života; román obsahuje prvky satiry – humor, ironii, sarkasmus
– Satirická hra
Satira v době feudální – středověk:
U nás bylo satirické písemnictví zachyceno již ve středověku.
Žákovská poezie – sociální satira
– se založením University Karlovy roku 1348 je spjat i rozvoj literatury naukové. Vznikaly spisy právní a dějepisné. Žákovská poezie je plna ironie, výsměchu vyšším vrstvám i vůči sobě. Některé skladby jsou psány dvojjazyčně – střídají se verše české a latinské.
Podkoní a žák - Satirická skladba, využívá formy sporu. Žák a podkoní se přou, kdo má lepší postavení ve společnosti, koho si lidé více váží. Hádka probíhá v hospodě a vyvrcholí rvačkou.
Hradecký rukopis - Soubor básnických skladeb sociální satiry, která kritizuje světské i církevní nedostatky soudobé společnosti, obsahuje například:
- Desatero kázání – kritika hříchů a provinění proti jednotlivým přikázáním
- Satiry o řemeslnících a konšelích – kritizuje nepoctivost
Vznik dramatu – drama vznikalo z církevních obřadů (bylo jejích součástí), ale také z improvizovaných scének, které předváděli studenti, herci, hudebníci, recitátoři.
Mastičkář - První veršovaná hra z poloviny 14. stol. vypráví o tom, jak šly tři Marie navštívit hrob Ježíše Krista. Po cestě se stavily na středověkém trhu, u mastičkáře Ypokrata, který měl dva sluhy Rubéna a Postrpálka. Podstatnou část této hry tvoří barvitý výjev ze středověkého trhu, zesměšňující šarlatánského prodavače mastí a jiných léků.
19. století:
Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856) – představitel kritického realismu
– je zakladatelem českého politického novinářství
– byl redaktorem vládních Pražských novin a jejich literární přílohy Česká včela
– založil posléze politický deník Národní noviny a v jejich satirické příloze Šotek prosazoval své politické názory
– Havlíček vystupoval v novinách i veřejných projevech bojovně a radikálně za národní rovnoprávnost, kritizoval zastaralou myšlenku slovanské vzájemnosti, plané vlastenčení, pokoušel se odhalovat znaky reakčních sil vlády, církve a šlechty
– Za své radikální postoje byl zatčen a deportován do Brixenu v Tyrolských Alpách, kde žil ve vyhnanství
– charakteristickým druhem jeho žurnalistického projevu byly polemiky – proslul svými epigramy = krátký satirický útvar, ve kterém humornou formou kritizuje různé nešvary – pro Havlíčka v jeho básnických počátcích vhodný nástroj pro satirické vyjádření a kritiku dobových společenských poměrů.
– v epigramech satiricky komentoval nejrůznější pokrytecké postoje a zažité konvence, otevřeně poukazoval na rozpory mezi hlásanými pravdami a skutečností
– epigramy vždy důkladně promýšlel, přepracovával
– k dosažení satirického a vtipného účinku využíval často ironie a parodie
– při tvorbě vycházel z tradic lidové kultury – lidové písně, poezie, lidové anekdoty
– epigramy rozdělil podle témat do 5 oddílů:
Církvi - Útočí na touhu církevních představitelů po majetku, na praktiky jezuitského řádu; k satiře využívá biblické obrazy i teologické články víry.
Králi - Zde si bere ironicky na mušku státní moc.
Vlasti - Podrobuje kritice sentimentální projevy vlastenectví a myšlenku slovanské vzájemnosti.
Múzám - Tento oddíl epigramů je věnován umělcům a umění.
Světu - Závěrečný oddíl shrnuje tematicky různorodé epigramy o obecných lidských vlastnostech a o nezáviděníhodném postavení satirika.
- kromě epigramů je Havlíček významným autorem 3 obsáhlejších satirických skladeb:
Král Lávra - děj je situován do Irska, ale každý pochopil, že se jedná o poměry v Rakousku – Uhersku. Cílem skladby bylo vysmát se hlouposti korunovaných hlav, které jsou stejně nebezpečné jako vláda v rukou jednoho člověka.
Křest svatého Vladimíra
– mohutná satira, ve které se pověst z dávné ruské minulosti aktualizuje a zevšeobecňuje v kritickou nadsázku a poměry absolutistického státu a církve.
Námět je převzat z Nestorova letopisu, ve kterém se vypráví o tom, jak ruský kníže Vladimír přikázal utopit v Dněpru sochu pohanského boha Peruna. Havlíček tohoto boha zlidštil tím, že mu dal podobu panského služebníka. Perun zosobňuje pojem boha v podobě, jak jej vidí a jak jej využívá světská vláda.
Hlavní dějová zápletka: spor mezi carem a bohem, končí Perunovou popravou, odhaluje vlastní vztahy mezi církví a státem. Lid po Perunově smrti odmítá platit daně => nebudou-li poddaní mít nad sebou boha, snadno odmítnou poslouchat i cara.
Tyrolské elegie - žalozpěvy, básnické vylíčení Havlíčkova zatčení a jeho deportace do Brixenu.
Tragické události svého osobního života komentuje Havlíček s humornou nadsázkou a využívá je k satirickým výpadům proti absolutistické státní moci - cílem a smyslem byla kritika politického systému rakouské vlády, policie a upozornění na nedostatky
Svatopluk Čech (1846 -1908) – představitel ruchovců
– básník a prozaik, redaktor časopisu Květy, věnoval se výhradně lit.
– rád užíval pohádkové alegorie, kterými se vysmíval některým charakterovým kazům svých současníků i vlastnostem českého maloměšťáka
Pravý výlet pana Broučka do Měsíce
– postava Matěje Broučka, typ bezcharakterního, podlého, sobeckého a zbabělého maloměšťáka, který myslí jen na svůj prospěch.
Nedbá o osudy národa, zrazuje vlast a národ, je to pokrytec a lhář. Cech paroduje jednak náměsíčné literáty, především spisovatele, kteří utíkali od soudobých společenských otázek, a zaměřuje satirický osten na typ pražského maloměšťáka, jehož přízemní zájmy mu nedovolují pochopit umění.
Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do 15. století
– staví se do protikladu přízemnost a bezzásadnost pražského maloměšťáka, jehož zbabělost a vychytralost staví proti přísné opravdovosti, zanícení a vlastenectví husitských předků.
Pan Brouček se ve snu dostane do husitské Prahy a jeho jednání, běžné pro maloměšťáka 19. stol. pohne Žižku k prudkému odmítnutí podobných potomků: „Toho bohdá nikdy nebude, abychom měli takové potomky!" (pan Brouček zbaběle prchá ze slavné bitvy na Vítkově, na útěku je chycen a odsouzen k upálení v sudu; V tu chvíli ho probouzí hostinský z Vikárky, který spícího Broučka objevil v sudu na dvorku, do nějž večer opilý spadl.)
V závěru Svatopluk Čech nepřímo přirovnává hrdinovo vypočítavé chování k poměrům v soudobé politice, ironicky apeluje na absenci vlastenectví a poukazuje na germanizaci českého národa.
Jan Neruda (1834 -1891) – představitel májovců
– za své povolání si zvolil žurnalistiku – působil v Národních listech
– viděl svět více rozporuplný a problémový
– v jeho díle najdeme hodně úvah, skepse a ironie
– skepsí a usilovnou snahou o její překonání je poznamenána jeho cela básnická tvorba. Svá osobní trápení zakrýval ve svých verších ironií a sarkasmem. Rád se stylizoval do role cynika.
– Povídky malostranské dávají pohled na starosvětský malostranský život, kniha vyznívá jako satira na omezené maloměšťáctví
– povídky – některé jsou uzavřené příběhy se zdůrazněnou pointou
Povídky malostranské
– čerpající námětově z prostředí, které bylo jejich autorovi nejbližší - z Malé Strany.
V tomto skutečně „malém" světě, uzavřeném do sebe, prožívají své drobné osudy postavy, upomínající na biedermeierovské idyly a humoresky. A přece idyličnost a humor nejsou pro Nerudovu Malou Stranu typické.
Všední život je tu utvářen ve stejné míře z dobromyslnosti a laskavosti jako z krutosti, lhostejnosti, nadutosti a intrikaření. To vše se každodenně setkává, sráží, misí; nikoli náhodou soubor rámují dvě kaleidoskopické prózy. V Týdnu v tichém domě se splétají pestré osudy obyvatel pavlačového domu, chudých i bohatých, vdavekchtivých a svobodných, spisovatele a jeho postav. Během týdne dojde k několikerému namlouvání, svatbě, pohřbu, výpovědi ze zaměstnání i výhře v loterii. Podobně vystavěná je i závěrečná povídka Figurky.
Jaroslav Hašek (1883 – 1923) – představitel meziválečné prózy
– mystifikátor, provokatér a satirik
– pracoval jako bankovní úředník, pak toto povolání opouští a věnuje se výlučně psaní; žije bohémským životem
– začátkem století se sbližuje s anarchisty, působil v několika časopisech (Karikatury, Humoristické listy, Svět zvířat)
– v roce 1911 stojí u zrodu recesistické Strany mírného pokroku v mezích zákona a také za ni neúspěšně kandidoval
– roku 1915 byl odveden do rakouské armády, během války se dostává do ruského zajetí, přechází k čs. legiím a nakonec vstupuje do Rudé armády.
– Po návratu do Čech se vrátil k předchozímu životnímu stylu. S podlomeným zdravím odešel z Prahy do Lipnice, kde až do předčasné smrti diktoval knihu o Švejkovi.
– satira proti rakouské monarchii a měšťanské společnosti
– pohrdání konvencemi, byrokracií, církví, politickými stranami
Osudy dobrého vojáka Švejka ze světové války
– tetralogie (4dílný), nedokončený satirický román (neúspěšně se jej pokusil dokončit fejetonista Karel Vaněk)
– román byl přeložený téměř do 60 jazyků – získal si světovou proslulost jako ironický obraz 1. světové války
– zdrojem komiky a satiry je také jazyk. V dialozích těží z mluvené češtiny, užívá vojenskou hantýrku a vulgarismy, jež Hašek neužívá neopodstatněně.
– karikaturní postavy a příhody ukazují nesmyslnost války
– román je rozdělen do čtyř dílů:
o V zázemí
o Na frontě
o Slavný výprask
o Pokračování slavného výprasku
– hlavní postava – JOSEF ŠVEJK
o není nikdy blíže popsán, neznáme ani jeho věk, zhmotněná představa vychází ze slavných ilustrací Josefa Lady
o někdy působí jako mazaný šibal, jindy jako naivní prosťáček (tzv. moudrý blázen – prohlašuje, že je idiot, a snaží se tím vyhnout válce)
o své nadřízené dohání k zuřivosti tím, jak doslova a s nepatřičnou horlivostí plní rozkazy
o nebezpečné situace zvládá v klidu, a vždy si tak zachrání kůži
– další postavy
o hostinský Palivec – známý sprosťák
o feldkurát Katz – sluha boží – v boha nevěřil a je věčně namol
o Nadporučík Lukáš
o Poručík Dub
o Dobrovolník Marek
o Žrout Baloun
Román se dočkal i zfilmování, např. Dobrý voják Švejk (1956) v režii Karla Steklého s Rudolfem Hrušínským, Josefem Hlinomazem, Milošem Kopeckým či Svatoplukem Benešem v hlavních rolích.
Karel Poláček (1892 – 1944)
– humorista židovského původu, fejetonista Lidových novin – proslul jako autor soudniček
– při psaní soudniček – poznává drobné lidičky a život kolem sebe - to je to, co ho zajímá
– dokázal výstižně zobrazit typ malého tyrana a chování maloměšťáků, které ostře kritizoval;
– zahynul v koncentračním táboře Osvětim;
Muži v ofsajdu - klasické dílo humoristické literatury – román, který se stal velmi populárním, neboť Poláčkovi se podařilo s vtipem proniknout hluboko do psychologie fotbalových fanoušků.
Rivalita dvou fanoušků fotbalových klubů skončí roztržkou a pořádkovou pokutou, ale současně nečekaně propojí osudy několika lidí. Když fotbal zůstane na trávníku, nadejde čas vzájemného pochopení i pomoci potřebnému v nesnázích
– V roce 1931 se dočkal zfilmování, kde hlavní roli pana Richarda Načeradce (obchodníka se střižním zbožím) si zahrál Hugo Haas a druhého fandu Emana - Eman Fiala (vytvořil k tomuto filmu hudbu), dále pak skvělí herci Jindřich Plachta, Theodor Pištěk, Jiřina Štěpničková, Růžena Šlemrová, Jaroslav Marvan a další.
– ve filmu se zachovaly věci, které už dávno neexistují – např. Starý stadion AC Sparty nebo v jiné části filmu pak pohyblivé schody, které tehdy vedly na Letnou;
– pokračováním tohoto filmu je film (námět opět napsal Karel Poláček) „Načeradec, král kibiců“
Bylo nás pět - úsměvná próza pro děti, v níž předvedl Poláček svůj jazykový humor – Petr Bajza jako představitel hlavní role a vypravěč v některých chvílích mluví přehnaně spisovně
– v díle se objevuje obecná mluva, slang chlapecké party, nepatřičné používání spojek (přičemž, jelikož, pročeš),…
– Partu tvoří:
o Petr Bajza – syn obchodníka Ignáce Bajzy
o Antonín Bejval – syn majitele povoznictví
o Čeněk Jirsák – syn krejčího
o Eda Kemlink – syn pracovníka daňového úřadu
o Zilvar z Chudobince
– obsahem díla jsou příběhy party kluků vyprávěné Petrem Bajzou.
Eduard Bass (1888 – 1946)
– žurnalista, prozaik, písničkář a humorista
– stal se spoluzakladatelem proslulého kabaretu Červená sedma – psal verše a kuplety (humorné texty k písním), které zlidověly.
– uměleckou dráhu nastoupil před 1. světovou válkou jako konferenciér, zpěvák a recitátor v pražských kabaretech
– v meziválečném období se věnoval novinářské práci - byl také šéfredaktorem Lidových novin (fejetony, sloupky, veršované komentáře – tzv.: rozhlásky)
Klapzubova jedenáctka - Knížka pro děti, napsaná ve stylu moderní pohádky, získala velikou oblibu.
Cirkus Humberto - Román z prostředí cirkusů a varieté. Vyprávění se soustřeďuje na život a povahový růst hlavního hrdiny Vaška Karase, který jako malý spolu se svým otcem nechal najmout k cirkusu Humberto a malý Vašek s cirkusem splynul. Zamiloval si toto prostředí a projevil i velký talent, díky němuž brzy ovládl několik cirkusových profesí. Vašek se dokáže prosadit pouze svou pílí a talentem. Jako dospělý se oženil z Helenkou Berwitzovou, dcerou ředitele cirkusu a jeho život pokračuje dále.
Román je pestrou kronikou o životě lidí v cirkusovém světě, do něhož sice tak či onak zasahuje svět okolní (nové vynálezy a atrakce způsobují úpadek cirkusu), ale přitom žije svými problémy a řídí se vlastními pravidly a zákonitostmi.
Současná satira
- například divadla – Semafor, Divadlo Járy Cimrmana
- próza – Michal Viewegh – román Výchova dívek v Čechách
- poezie – Jiří Žáček – sbírka Aprílová škola
- televize – např. politická satira